Děkuju kamarádům Monice, Magdě, Míše a Liborovi, že mně podrželi a dovezli do Terezína
♥♥♥
Krásná pohádka o odpouštění
Už několik let jsem vnímala, že mně přitahuje město Terezín, ale nedařilo se mi tam dojet Jednou jsem už dokonce seděla v autě se záměrem, že jedu do „toho Terezína“ a na křižovatce, asi tři kilometry před ním, jsem odbočila do Litoměřic. Zase nic. A tak jsem sama na sebe vymyslela pastičku. Domluvila jsem se s kamarády, že si někdy v sobotu uděláme výlet do Terezína, takže když už jsem to organizovala i pro jiné lidi, tak to nešlo zrušit. A tak jsem se nakonec do Terezína dostala.
Několik dní před cestou jsem měla velké střevní potíže a vůbec mi nebylo dobře. Večer před cestou jsem se dozvěděla, proč tam jedu. Budu odpouštět německým vojákům.
Tu noc jsem moc nespala.
Malá pevnost, Terezín
Stála jsem ve světnici s palandami a dívala se na ně. Vlevo bylo okno s mříží, za mnou kamna na uhlí a vpravo dlouhý stůl s lavicemi po obou stranách. Přede mnou byly po celé délce zdi dřevěné palandy, vlastně byly jenom dvě, dlouhá horní a dlouhá dolní. A seshora na mně útočily duše, nadávaly, vztekaly se a křičely, nalétávaly na mně. Věděla jsem, že právě proto jsem tady a že to musím ustát, že nesmím do srdce pustit žádný strach nebo bolest. Uvědomila jsem si své tělo, zemskou přitažlivost, chodidly jsem nechala prorůst kořeny do podlahy, narovnala jsem záda, ruce jsem spustila volně dolů, dlaně jsem otevřela dopředu, zavřela oči. A pořád dokola jsem opakovala mantru, kterou jsem dostala chvíli předtím u řeky Ohře, na místě, kde v roce 1944 vysypali němečtí vojáci popel z 22 tisíc obětí přímo do řeky. Bůh je s vámi. Bůh vás nikdy neopustil.
A duše na mně nalétávaly a křičely mi do obličeje:
„Co tady děláš??!!“ Bůh je s vámi.
„Jdi pryč, nerozumíš tomu??!!“ Bůh vás nikdy neopustil.
„Tohle nesmíš, nevíš, jak nás mučili??!!“ Bůh je s vámi.
„Tady bůh není!!“ Bůh je s vámi.
„Nemůžeš vědět, jak to bolelo a pořád to bolí!!“ Bůh je s vámi.
„Proč to děláš??!!“ Bůh vás nikdy neopustil.
„Jak můžeš??!!“ Bůh je s vámi.
„Jak to, že jim chceš odpustit??!!“ Bůh je s vámi.
„To nesmíš udělat!!“ Bůh je s vámi. Bůh vás nikdy neopustil.
První den večer po návratu, první meditace
Došla jsem do krajiny lásky na známé místo, kam chodím pracovat a poprosila jsem, aby ke mně přišly duše, které na mě čekají. Ani jsem to nestačila doříct, ani domyslet myšlenku a bylo to tady zase. Křik a ukřivděný pláč obětí druhé světové války, které na mě útočily ve světnici s palandami. A všechno bylo ještě intenzivnější než v Terezíně. Duše útočily, křičely, nalétávaly na mě a já jsem opakovala mantry. Na nic jiného jsem neměla prostor ani sílu. Držela jsem energie, odříkávala jsem mantru Bůh je s vámi a vnímala jsem, že v mozku i celém těle, nemám nic jiného, než tuhle velkou mantru. A zase jsem stála jako ve vichřici, jako když chcete jít proti větru a tak si stoupnete přímo proti němu a plnou silou se do něho opřete, vítr do vás naráží a vy máte pocit, že pokud jen o milimetr ustoupíte, že vás zvedne ze země jako pírko, odnese vás vysoko do povětří a jakmile jeho síla poleví, spadnete na zem z takové výšky, že to nemůžete přežít. Bůh je s vámi.
Nevím, jak dlouho to trvalo, v meditaci je čas jiný, není důležitý. Když začal pomalu polevovat proud silné bolavé energie, kterou ke mně duše posílaly, jedna z nich se snesla nedaleko mě na zem a pátravě a tiše mě pozorovala. A za chvíli to začaly dělat i další duše, snášely se na zem a stoupaly si za tu první a všechno pomaličku utichalo. Proud bolesti a strachu polevil. Začala jsem odříkávat další mantry a motlitby. Když zůstala už jen jediná duše, která na mě křičela, požádala jsem ještě o energii Reiki, aby všechno prostoupila. A ta jediná křičící a vztekající se duše se dostávala do hysterického stavu, kdyby byla ve fyzickém těle, asi by dostala infarkt. A pak najednou zlom a ta duše se zhroutila do velikého bolestného pláče, spadla na zem těsně vedle mě a já jsem ji vzala na klín, lehounce jsem ji objímala, houpala jako malé dítě a stále jsem odříkávala mantru BŮH TĚ NIKDY NEOPUSTIL, BŮH JE S TEBOU. A duše usedavě plakala a ostatní duše k nám přistoupily a všichni jsme tu bolavou plačící duši podporovali, aby vyplakala všechnu bolest, kterou cítí.
Když se duše uklidnila, stoupla si k ostatním a já jsem požádala všechny o odpuštění a všechno mezi námi bylo pro tuto chvíli a pro tuto práci vyčištěno. Rozloučila jsem se s nimi a ony odešly.
Přišel čas pro odpouštění německým vojákům - esesákům. Požádala jsem, aby za mnou přišly jejich duše. Chvíli se nic nedělo a pak začali přicházet bytosti v šedočerných uniformách. Loudaly se, dívaly se do země, ruce za zády. Ani jedna se na mně nepodívala. Stud a strach. Zastavily se dál ode mě, dívaly se do země a špičkami kožených bot kopaly do kamínků. Veliké rozpaky. Dostala jsem informaci, že ty uniformy jsou projev označení těchto duší v místech, kde se teď nacházejí a jakmile si vyčistí svoji bolest a vinu, že uniformu samy odloží. Seděla jsem před nimi a odříkávala mantru odpuštění. Jednou, dvakrát, třikrát. A nic se nedělo. Začala jsem se modlit, požádala jsem o Reiki, o andělskou pomoc, odříkávala jsem mantry Reiki. A pořád se nic nedělo. Duše německých vojáků se dívaly do země a nedívaly se na mě. Nemohly ani plakat, ani se smát, ani nadávat. Stud, strach, rozpaky. A já jsem nepřestávala opakovat mantry a motlitby. A pak se objevila duše oběti, která jako první na mně přestala křičet, stála u mně a za ní přišly ostatní duše obětí. Stály proti německým vojákům a dívaly se na ně. A já jsem odříkávala motlitby, které znám a prosila jsem o pomoc. Duše obětí, ta, která jako první na mně přestala křičet, se na mě znovu dívala a hlavou mi proběhla myšlenka: „Já ho znám. Já toho muže znám.“ A tahle duše se na mně usmála, otočila se k německým vojákům a řekla jim: „Tak už pojďte. Už můžete.“
A nic se nestalo.
Stála jsem tam, přede mnou byla malá skupina duší v esesáckých uniformách a velká skupina duší jejich obětí a nic se nedělo. Ještě chvíli jsem prosila o pomoc, modlila se a odříkávala mantry a pak jsem byla vybídnuta, abych tomu všemu dala čas.
Druhý den, druhá meditace
Vrátila jsem se do situace, kdy jsem nechala duše německých vojáků a duše obětí stát proti sobě. Stála jsem tam a cítila, že se od té doby nic nezměnilo. A tak jsem začala prosit o pomoc anděly, modlila se a prosila o odpuštění pro všechny zúčastněné. Dlouho jsem se modlila a některé duše německých vojáků začaly zvedat hlavy a rozhlížet se. Hledaly mně pohledem, aby se ujistily, že to je doopravdy odpuštění i pro ně a že se něco může změnit, pokud sami budou chtít. A v tu chvíli jsem vnímala, že duše oběti, která jako první přestala křičet, která se na mně usmála a já jsem ji poznala, že tahle mně známá duše začíná přebírat nějakým způsobem vedení celého procesu. Vlastně mi to udělalo dobře a já jsem ji v tom podpořila. Připadalo mi správné, že se celá situace bude dál vyvíjet tak, že obě skupiny si to vyřeší mezi sebou. A já budu prosit o milost a odpuštění pro obě strany. A tak jsem seděla a modlila se. Několik duší obětí se vydalo k německým duším a přesvědčovalo je o tom, že už je čas k odpuštění a k odchodu. A v tu chvíli se do toho vložila moje známá duše a velice nenápadným způsobem dala najevo, že to takhle lehce nepůjde a že všichni musí odejít najednou. BŮH JE S VÁMI. BŮH VÁS NIKDY NEOPUSTIL.
Cítila jsem to jako nepravdu. Proč by nemohly duše rozhodovat každá sama za sebe? A modlila jsem se dál a prosila o milost. BŮH JE S NÁMI. Za chvíli duše obětí, které stály nejdál od mé známé duše, šly k vojákům. Někteří z nich si začali svlékat uniformu, vítali se s dušemi obětí a v růžovém paprsku, který byl v té chvíli velice intenzivní, stoupaly nahoru ke světlu. A moje známá duše se tvářila, že takhle to není dobře! BŮH NÁS NIKDY NEOPUSTIL.
Třetí den, třetí meditace
Šla jsem do krajiny lásky na známé místo a cestou jsem prosila o vedení a pomoc při meditaci. Našla jsem si krásný strom a sedla si pod něj. Provázela mně moje duše, anděl strážný a archandělé. Požádala jsem, aby ke mně přišla moje známá duše oběti, abych si s ní mohla popovídat o tom, jak si představuje další práci na odpouštění. A taky jsem se jí chtěla zeptat, proč si myslí, že způsob, jak probíhá odpouštění s nacistickými vojáky, není správný. Přiběhla hned, jak jsem vyslovila své přání. Objala mě a začala usedavě plakat. Vlastně jsme začaly brečet obě a nešlo to zastavit. Ležely jsme v trávě a držely se, brečely jsme nahlas a slzy nám tekly doslova proudem. Nemohly jsme se pustit a archandělé stáli okolo a ochraňovali nás. Pláč uvolňoval bolest a slzy odnášely strach z mého srdce, vypadalo to, jako kdyby se zvedala mlha. A najednou jsem cítila, že ta duše má něco společného s mojí rodinou, s mým budoucím partnerem, kterého ještě neznám, že když jsem s ní, tak už nechci nic jiného. Jsem doma. Slovy tenhle pocit nemůžu přesně popsat. Je pro mě nový a starý zároveň. Je to informace tak jemná a myšlenkami nechytatelná, že ve chvíli, kdy se ji snažím pozorovat, už není stejná.
Trochu jsem se uklidnila, dívala jsem se na tu duši a „slíbávala jsem jí slzy z tváří“. Taky jeden pocit, který neumím lépe popsat. A opět nás obě dostal veliký bolavý pláč, vzpomínka na to, že tohle známe, že to celou dobu tady na Zemi hledáme a že to znovu chceme prožívat.
Chvíli jsem ještě plakala. Potom jsem už jen duši chovala v náručí a nechala ji v jejím prožitku. Pořád plakala, držela se mně a očima prosila, ať ji nepouštím. Archandělé nad námi rozprostřeli svá křídla a já jsem požádala o růžovou energii do dlaní. Přiložila jsem ruce plné té nádherné Boží Lásky na milovanou duši. Chvíli jsem plnila její tělo a duše začala usínat. Přede mnou se objevila zvláštní postel s víkem, s archanděly jsme tam unavenou duši přenesli, zabalili ji do růžové energie a nechali spát.
Následujících čtrnáct dnů, další meditace
Další dny byla duše ponořená do růžové energie a já jsem za ní chodila. Její spánek byl velice neklidný, občas se budila a volala mně. A tak jsem si k ní sedala a držela ji za ruku. Dívaly jsme se do očí a ona teprve potom mohla znovu usnout. Trvalo čtrnáct dní, než se její stav zlepšil natolik, aby mohla z postele vstát a i potom jsme nějakou dobu zůstaly na stejném místě a jen jsme se procházely po krajině lásky. Nakonec se rozhodla dokončit práci, kterou jsme spolu začaly a tak jsme se vrátily k německým duším.
Smíření
Všechny duše vojáků a obětí, které nemohly v předchozích meditacích odejít, na nás čekaly. Čekaly nás na stejném místě, kde jsme je opustily a všechny byly rády, že nás vidí. Některé duše německých vojáků se už lehounce a opatrně usmívaly, jakoby ten čas, kdy na nás čekaly, jim pomohl něco pochopit a udělat. A moje známá duše vykročila směrem k německým vojákům, ostatní duše obětí ji následovaly a všichni se vítali a objímali. Stála jsem stranou a modlila se. Všude bylo spoustu andělů a zlaté a stříbrné záře. Duše si odpouštěly a objímaly se, slyšela jsem „lehounké zvonění hovoru duší“.
A jako když se z vodní hladiny zvedá veliké hejno bílých nádherných a elegantních volavek, stejně tak se najednou vznesly všechny duše a rozplynuly se do zlatostříbrného světla.
BŮH JE S NÁMI
BŮH NÁS NIKDY NEOPUSTIL
Stříbrná Skalice 16. 3. 2012
Zuzana